Jak to začalo?
Vždy jsem byla vzorná studentka, a i když byl výklad učitele méně "zábavný", byla jsem pozorná a poslouchala jsem...ale potřebovala jsem zaměstnat ruce. (Přece jen při poslouchání někdy až nudném je potřeba vymyslet nějakou zábavu, že?). A tak jsem si začala malovat...
...ne, že by mě malování a kreslení dřív nebavilo, ale v hodinách to bylo jiné. Nešlo vytáhnout blok, rozložit na stůl barvy, fixy, pastelky, a tak mi musela stačit tužka, propiska nebo centropen a zadní část sešitu, kam se učitelé nedívají nebo jen nenápadný papírek. (Ono je totiž lepší, když o mém kreslení vyučující nevěděl - aby ho nemrzelo, že nevěnuji celou pozornost jemu:-).).
...a tak začal vznikat můj černobílý svět (v případě propisky modrobílý:-)).
...na vysoké škole jsem pak zašla za profesorem VV a svá malá dílka jsem mu ukazovala. Dal mi za úkol vykreslit mojí technikou celou plochu výkresu, a když ji viděl pronesl, že prý by to byl zajímavý potisk na látku (...k tomu ale nikdy nedošlo a já zkoušela vykreslovat písmena, jména, a pak i obrázky)...
...a když jsem nakonec úspěšně absolvovala VŠ a ocitla se ve škole u svých prvních žáčků, do památníčků jsem jim začala kreslit obrázky právě mojí černobílou kresbou a byla jsem ráda, že se mezi barevnými přáníčky tak hezky vyjímají...
...kreslení "tajně" do sešitu mi zůstalo dodnes. Upřímně si přiznejme, že porady v práci nebývají vždy akční a je holt nutno vyslechnout i to, co se nás někdy netýká, takže sešitek a černý centropen při ruce to jistí:-)...
...a od malých obrázků nebylo daleko k větším projektům. Obzvláště, když manžel přinesl z práce velké formáty tvrdého papíru (velikost A1) s tím, že neví, na co by to použili, tak jestli se mi to nehodí...
...a to už jsme u mých velkých obrazů. Ta bělost a pevnost papírů byla tak přitažlivá (a já zrovna potřebovala na stěnu do třídy nějaký větší obrázek, aby tam nebylo tak prázdno), že jsem neodolala, vyhrabala tlustý permanentní fix a vrhla se do svého prvního dílka s názvem "NA ZAHRÁDCE (2012)".
Žádné komentáře:
Okomentovat